MUZEUM TRŠICE

Přestavlky jsou poměrně malá obec, která počátkem okupace čítala kolem 220 obyvatel. Obec malorolnického charakteru, s několika rodinami kovo-dřevo-zemědělskými. Měla dva obchůdky, jeden hostinec a jedno řeznictví. Velkých sedláků v ní nebylo. Lidé žili v klidu a spokojenosti. Navzájem si pomáhali, nebylo mezi nimi řevnivosti. V čele obce stál starosta a obecní zastupitelstvo, které rozhodovalo o dění v obci. Svornost zřejmě pramenila z ne příliš velké rozdílnosti majetkové, i když obec měla obecní pastoušku, ve které žilo několik rodin. Mimopracovní život se odbýval sousedským posezením na lavičkách nebo v hostinci, kde se lidé scházeli. Kulturní akce, jako zábavy a plesy zajišťovaly dva spolky a to Matice česká a hasiči.  Každý rok se v přírodě hrálo divadlo. Je možno říci, že se v Přestavlkách dobře žilo.

Nástupem okupace se v samotných Přestavlkách mnoho nezměnilo. Obec neměla žádného Němce, není známo, že by někdo kolaboroval a udával, nebo že by se jeden nad druhého povyšoval.  To vše i přes to, že v obci bydlelo mnoho utečenců z Olomouce a Velké Bystřice. Tedy lidí cizích, mezi kterými se mohl vyskytnout nějaký zrádce. Nestalo se tak. Obec  nadále žila poklidným životem. Bylo hodně černých porážek, poslechu cizího zakázaného rozhlasu, vedly se řeči proti Německu a Hitlerovi, celou válku se i přes zákaz  v hostinci tančilo, prováděly se různé hospodářské sabotáže. Přes dobré soužití a pohodu, se  ani naše obec neobešla bez útrap.

Dne 17.9.1942 byli zatčeni manželé Josef a Anna Tuškovi pro útěk jejich syna Miroslava za hranice. Gestapo  je nejdříve odvezlo do Olomouce, odtud byli převezeni do tábora ve Svatobořicích. Propuštění byli 19.1.1943.

Dne 17.7.1942 byla zatčena slečna Pavla Chrobáková a to v olomoucké nemocnici, kde byla na léčení. Údajně za schvalování atentátu na Heydricha. Několik dnů byla na Kounicových kolejích v Brně a pak odvezena neznámo kam. Dne 13.12.1942 dostali její rodiče oznámení, že zemřela v Osvětimi. Za doručení jejího popele požadovali 200 marek, což bylo odmítnuto.

Jinak žila obec v poklidu a to až do druhé poloviny března 1945, kdy do obce přišla nepočetná skupina partyzánů, vedená por. Jurajem, vlastním jménem Jakešem. Tento si nechal svolat občany Přestavlk ke kapli, kde jim sdělil, že jeho skupina se do Přestavlk přesouvá a že bude mít u nich sídlo. Koncem března skupina do Přestavlk přišla. Lidé z obce skupinu přijali, tuto podporovali zprávami, stravou i noclehem. Skupina se rozšířila i o naše občany a to Tušku Josefa ml., Tušku Vladimíra a Kocveldu Jana. Své akce skupina převážně prováděla na Konicku.  Vše probíhalo  v klidu až do 30.4.1945.  Již po zákřovských událostech bylo možno pozorovat pohyb cizích osob kolem naší obce. Zřejmě šlo o lidi, kteří měli za úkol zjistit pobyt partyzánů v obci a celkovou situaci.

V tento den, tj. 30.4.1945 nebylo nijak vlídné počasí. Poprchávalo a počasí vůbec připomínalo “apríl”. Na ten večer si zřejmě naplánovali a také i provedli přepadení obce Vlasovci, sídlící ve Velkém Újezdě, vedeni essesáky a gestapem. Údajně jeli dvěma směry. První, na trase Čechovice – Hostkovice, dorazil do Přestavlk dříve, druhý, který nakonec přijel  od  Suchonic se opozdil, údajně bloudil .  Ve dvou proudech proto, že každý měl  likvidovat a prohlížet jednu stranu obce. Opoždění druhého dílu kolony asi obec zachránilo. Obec byla obklíčena a akce Vlasovců začala. Prvý úder byl veden na hospodu. To asi proto, že se v ní scházeli občané s partyzány. Je podivné, že v ten večer v hospodě byl přítomný  Ludvík Frajt z Olomouce, ilegální pracovník OV KSČ, se svým přítelem  Antonínem Sittou, kde předávali přislušníkovi RA staršímu seržantovi Anatolimu plánky opevnění Olomouce. Ten den byl hostinec uzavřen a v kuchyni se nacházeli pouze jmenovaní s rodinou hostinského a JUDr. Josef Tuška ze Suchonic. Rozpoutala se střelba. Co všechno se v tu dobu odehrávalo,  nikdo  přesně neví. Nikdo nemohl na naves, protože se hned po každém střílelo. Jisté je, že když po šesté hodině ranní 1.5.1945 horda vrahů odjela, byly na křižovatce v blízkosti hospody nalezeny mrtvoly   Jaroslava Tušky,  Ludvíka Frajta a Antonína Sitty. Staršímu seržantovi Anatolimu, který zřejmě zastřelil jednoho z Vlasovců a některé zranil, se přes zahrady podařilo utéci a dostal se až do lesů za vesnicí. Stejnou cestou se zřejmě podařilo utéci i manželce hostinského paní Anně Tuškové, se svými dcerami Zdenkou a Jarmilou, která byla střelbou raněna do nohy. Všechny se schovaly u sousedů v prádelně a to tak, že dcery matka schovala pod troky a sama zůstala přikrčena v koutě místnosti. Tam zůstaly až do rána, přestože dům hořel a tak se dočkaly konce tragické noci.

Vlasovci a celá horda řádili od večera 30.4.1945 do rána 1.5.1945. Drancovali, loupili a terorizovali občany obce. Jejich činnost přinesla další krutou daň blížící se svobodě. Za onu noc vypálili nejen hospodu, kterou nakonec zbořili pancéřovou pěstí, ale vypálili i usedlost  Jaroslava Mačáka,  Josefa Tušky,  Pavly Teimerové, domek Ludvíka Houšťavy a Jana Mackovíka. Mimo to zavraždili další občany a to Jaroslava Mačáka, který s rodinou utekl naproti do rolnické usedlosti, ze které s ním byli zavražděni bratři Jan a František Mačákovi. Dalším mrtvým byl partyzán Jaroslav Sklenář z Přerova, který byl Vlasovci zastřelen, když šel na průzkum dění v Přestavlkách po akci převzetí zbraní v Brodku u Přerova. Byl zřejmě vyslán na průzkum s dalším partyzánem Janem Pláničkou z Vacanovic. Sklenář šel po levé straně silnice od Suchonic a proto se mu nepodařilo utéci, zatímco Plánička, který šel po pravé straně silnice, utekl přes pole do Vacanovic. Utéci z hospody se podařilo i JUDr Josefu Tuškovi ze Suchonic, který znal zahrady a dvory v Přestavlkách. Utíkal přes ně až se zjevil u Zacpalů, odkud později kolem humen odešel do Suchonic.

Horda Vlasovců zřejmě hledala úkryty partyzánů. Proto občané obce hned z počátku akce vše kompromitující schovávali. Schovávali rovněž i ubytované ve svých domech do sklepů apod. Někteří utekli i přes obklíčení, zejména vedoucí místí ilegální skupiny Josef Tuška se svým synem Jindřichem, po kterém Vlasovci rovněž šli. Byla to hrůzná noc, při které občané nevěděli, zda se dožijí rána. Celou noc nespali. Lidé okny pozorovali, pokud to situace dovolovala, dění na návsi. Po odjezdu hordy bylo terpve zjištěno kolik bylo nakradeno prasat, která odvezli na rozvněž ukradeném voze, taženým koňmi. Za vůz byla přivázaná kráva zavražděného Jar. Mačáka. Na voze, přikrytý dekou, ležel i zastřelený Vlasovec. Kočí, který spřežení řídil, byl opilý z nakradeného alkoholu. Při odjezdu z obce, kdy již bylo přece jen jasno, byl počet vrahů odhadnut na 200 osob. Toto nejlépe potvrzuje  Jaromír Mach, kterého Vlasovci sebrali a který na voze jel s nimi až téměř k řepné váze na svésedlické křižovatce, kde mu sebrali nepromokavý plášť a pustili jej domů, kde ho s pláčem přivítali, protože nikdo nevěřil, že se vůbec vrátí, po zkušenostech ze Zákřova.

Vlasovci celou noc hledali zejména partyzány a jejich pomocníky. Partyzánů se však nedočkali. V obci nebyli. Byl zde jen starší seržant Anatolim. Ostatní partyzáni byli onu noc přebírat  zbraně v Brodku u Přerova. Jeden mědikovec z cukrovaru v Brodku přišel na myšlenku zmocnit se německých zbraní, uložených v Sokolovně a předat je partyzánům. Po jednání staršího seržanta Anatolima s příslušníkem 5. partyzánského oddílu Juraje, který se zdržoval v Přestavlkách, bylo dohodnuto uskutečnit  zamýšlený plán ve večerních hodinách 30.4.1945.

Ve 22.30 hodin došla na okraj Brodku výprava 15 partyzánů i s odvážnou ruskou parašutistkou, vedená rudoarmějcem Vasilem. Skupina  byla dovezena k místímu autodopravci, s nímž odjela k Sokolovně, kde Němci vydali partyzánům zbraně bez boje. Bylo  to velké množství pušek, ale i samopaly a kulomety. Odvážný úkol byl splněn ve chvíli, kdy asi 150 kroků od místa činu, odjížděli k Olomouci Němci. Partyzáni však již do Přestavlk nedojeli. Ty již byly zapáleny a drancovány gestapem a Vlasovci. Zbraně ukořistěné v Brodku byly ukryty ve vedlejších Suchonicích u pana Nesvadby.

Osvobození přišlo od oné noci za pouhých osm dnů a vyžádalo si další oběť. Osud tomu asi chtěl, že  Josef Tuška musel svůj život skončit. Dne 8.5.1945 při příchodu RA, dal se do jejich služeb jako spojka, a když je vedl proti hnízdu německých kulometů, byl za Hostkovicemi postřelen a svému zranění podlehl. Tím rozšířil počet obětí na devět mrtvých a šest vypálených domků.

Tyto řádky jsou psány v listopadu 1991.  Obec má necelých sto obyvatel, od roku 1975 je sloučena s Tršicemi.

V článku byly použity i materiály z knihy “Kraj, jímž táhla válka”,  zpracované Janem Ceklem v květnu 1946.

Podle vzpomínek svých a dalších pamětníků  –  Marie Mačákové,  Anděly Šindlerové, Jiřiny Klichové, Miroslava Medka st., Vlastislava Kubíčka st. – zpracoval  Jaromír Mach.

Zdroj – Tršický měsíčník  4 a 5/1992

va Medka st., Vlastislava Kubíčka st. – zpracoval  Jaromír Mach.

Zdroj – Tršický měsíčník  4 a 5/1992

Přestavlky 30.4.1945

Z dopisu očitého svědka JUDr. Josefa Tušky, psaného dne 25.1.1975 v Praze.

/Vylíčení události, jak jsem schopen si vybavit po 30ti letech./

Pocházím ze Suchonic u Olomouce, obce vedle Přestavlk. V Suchonicích jsem měl svoje nejbližší příbuzné, matku, sestru, bratrance a sestřenice, za kterými jsem častěji dojížděl.

Koncem března nebo začátkem dubna 1945 se v Přestavlkách zdržovala partyzánská skupina “Juraj” a po jejich odchodu tam zůstal sovětský občan Anatol s menší skupinou partyzánů. Prostřednictvím bratranců Jaroslava a Josefa Tuškových z Přestavlk jsem s nimi navázal spojení.

Asi v polovině dubna s ohledem na blížící se frontu, jsem přislíbil, že se pokusím sehnat plány opevnění Olomouce. Sitta, se kterým jsem spolupracoval, se nabídl, že plány zajistí a vyzval mne, abych s ním šel 29.4.1945 dopoledne k Freitovi, kterého požádáme, aby nám plány předal. Freita jsem tehdy viděl poprvé. Na jednání s Freitem bylo dohodnuto, že plány předáme společně 30.4.1945 v Přestavlkách. Cesta měla být vykonána autem, které slíbil opatřit Freit.

Na druhý den, tj. 30.4.1945 v poledne mne Freit navštívil v zaměstnání a sdělil, že auto nesehnal, abych se o to pokusil já. Řekl mě také, že s sebou vezme ruského překladatele. Neměl jsem proti tomu námitek. Přitom jsme se domluvili, že pro všechny případy se sejdeme u tankovací stanice, nedaleko mého bydliště,  přesný čas si již nepamatuji.

Poněvadž vedoucí sekretář obchodní komory byl vozem mimo, zajistil jsem vůz, až když jsem byl na odchodu a nechtěl déle čekat. Vůz jsem získal na cestu do Suchonic k odvezení manželky k mamince z důvodu evakuace. Řidič Dokoupil řekl, že se musí najíst a dohodli jsme se, že přijede k tankovací stanici.

Zastavil jsem se ještě doma, kde krátce po mém příchodu přišel pro mne Freit, se kterým jsem odešel k tankovací stanici. U tankovací stanice jsem upravil cestovní příkaz a doplnil jmény spolujezdců. Dokoupil uložil pistol a pravděpodobně i plány, které měl u sebe Freit, do motoru. V autě kromě řidiče a mne byl Sitta, Freit a Dudek, kterého jsem viděl poprvé. Cesta byla kryta dohodou, že se jede zajišťovat ubytování pro případ evakuace města.

Cesta z Olomouce do Suchonic vede okrajově přes Přestavlky. Když jsme jimi projížděli,  vyjížděl z Přestavlk autem Kracl se spolujezdcem a dětmi, který při míjení na nás zamával. V domnění, že má pro mne vzkaz či nějakou zprávu, jsem vystoupil z vozu a šel několik metrů k němu. Ptal se mne, kam jedu, řekl jsem, že k mamince do Suchonic a bližší obsah krátkého rozhovoru si již nepamatuji.

Po tomto velmi krátkém zastavení jsme pokračovali v cestě do Suchonic. Do Suchonic jsme jeli napřed z toho důvodu, že bylo ještě světlo a nechtěli jsme na sebe upozorňovat. V Suchonicích jsme navštívili moji matku, kde jsme něco pojedli a dohodl jsem s ní přestěhování manželky, ubytování pro Sittu, případně pro ostatní spolujezdce. Sitta si zašel ještě poslechnout cizí zprávy a po nich jsme odjeli do Přestavlk. Přesný čas si již nepamatuji, vzpomínám si, že nastával soumrak.

Po příjezdu k hostinci jsme vystoupili z vozu, ve kterém zůstal řidič Dokoupil a šli do hostince. Poněvadž byl zavřený, obrátil jsem se na nedaleko stojícícho synovce Josefa Tušku, kde bychom mohli zastihnout Anatola. Řekl, že u Koutného. Protože to bylo nedaleko, šli jsme tam pěšky. U Koutného, kde byla zabijačka, bylo hodně lidí, včetně partyzánů. Mezi nimi byl sovětský občan Anatol a Jaroslav Tuška. Dovnitř jsme šel sám nebo s někým s naší skupiny. Jaroslav Tuška nám nabídl, abychom šli k němu do hostince, že je zde hodně lidí. Anatol to uznal za vhodné, a šli jsme proto všichni do hostince. Vešli jsme zadním vchodem a zůstali v kuchyni. Nevím přesně, ale mám dojem, že do kuchyně s námi přišel i synovec Josef Tuška, který se nezdržel. Za přítomnosti Anatola, Sitty, Freita, Dudka, Jar. Tušky a mně předával Freit Anatolovi plány a podával k nim vysvětlení.

Když už plány byly předány a byli jsme na odchodu, přiběhla do kuchyně manželka Jaroslava Tušky s výkřikem “Střílí se!” a obrácena na manžela “Vidíš, já jsem Ti to vždycky říkala”. Uslyšeli jsme střelbu a všichni jsme utíkali. Vyběhl jsem do dvora a poněvadž jsem hostinec znal, ukryl jsem se za zděný záchod, který se sousedovou zdí tvořil uličku. Slyšel jsem prudkou střelbu, křik “hurá”, “partyzán” a ve světle rakety jsem viděl, že přilehlá část zahrady není obsazena. Přelezl jsem zeď a přes zahrady jsem prchal do dolní části obce. Tam mne zpozoroval Zdeněk Zacpal, pomohl mě přes plot a vzal domů. Když jsme přicházeli ke stavení, byla již vidět záře začínajícího požáru v horní části obce, kde je hostinec. Když jsem se u Zaclalů umyl od krve a zjistil, že les navazuje na Zacpalovo hospodářství a není obsazen, otevřel mně Zdeněk vrata a já přeběhl do lesa.

Za tmy a deště jsem utíkal lesem a rozmoklým polem směrem do Grygova, kde mě v hospodářství pana Švece poskytli úkryt. Grygov jsem opustil asi po dvou dnech a přes Olomouc, kde jsem byl ukryt dva dny v rodině pana Korotvičky, jsem se dostal do Dolan. Tam jsem se ukrýval v chatě Oldřicha Nováka. Po osvobození jsem se vrátil do Olomouce.

                                                                                                                                              JUDr Josef  Tuška

Zdroj – Tršický měsíčník  6/1992